Přemýšlím a mé myšlenky tvoří poslední dobou jeden velký chaos. Nevyznám se v nich ani já sama natož tak někdo jiný.
Před několika měsíci jsem si říkala, jak musím uzavřít do konce roku všechno, co mě v tom letošním tížilo. Ani jsem netušila, jak jsou má slova pravdivá, když jsem je vyřkla nahlas. Jenom že některé věci jsou jen otravné, zatímco jiné se zavírají opravdu těžko. Člověk neví co ho tíží, dokud to sám nezačne řešit. Teď se zrovna nacházím v tom nejsložitějším rozhodování, které jsem musela za dlouhý čas učinit. Denně moje hlava bojuje s mým srdcem a tělo už to docela vyčerpává. Do toho se přidávají denní povinnosti. A co teď?
Poslouchat názory a rady jiných? Zaposlouchat se do těch svých? Ty se ale nikdy neshodnou. Možná je jediné rozuzlení toho všeho nechat to prostě být. Nemluvit o tom, protože, co jsem chtěla vykřičet do světa, už jsem vykřičela. Teď už jen v sobě najít vnitřní mír a klid.
Začnu žít, začnu psát. Psaní mě činí šťastnou. Zas a znova. Možná by stálo za to příští rok začít psát konečně jednu z knih, které tak dlouho plánuji napsat.
Témata by byla. Které vybrat? Možná vím. V jednom budu moc krásně vyjádřit své vnitřní rozpoložení posledních dnů. Beznaděj, ztrátu, vztek, uvěznění, smutek, stesk. Ale také naději. Jako opozici už tak těžce hlubokým pocitům.
Kameny našich beder nás stahují ke dnu s každou další myšlenkou. Až už není kam padat. Své myšlenky věnujeme jednoduše tomu, jestli poslední dech obětujeme konci nebo snaze o to získat svůj život zpátky a žít ho možná ne lépe, ale jinak.
0 Komentářů